Jiří Sopko: Čas v obrazech, 2014

Kurátor:	Linda K. Sedláková
Místo konání:	Egon Schiele Art centrum, Široká 71, Český Krumlov
Termín konání:	18. 4. 2014 - 11. 1. 2015
Kontakt:	http://www.schieleartcentrum.cz/

 

 

 

 

Fotografie z instalace výstavy naleznete ZDE.

Vernisáž výstavy:

Jiří Sopko - Čas v obrazech
Jiří Sopko nepatří mezi umělce, kteří rádi rekapitulují svou tvorbu, a proto se odjakživa brání retrospektivním výstavám. Je to možná i tím, že zdroj jeho inspirace, i po více jak půl století umělecké činnosti, nevyschl a přináší plody stále nové a inovativní. Když ho však oslovila ředitelka Egon Schiele Art Centra s nabídkou půlroční výstavy v Českém Krumlově, v turistickém a kulturním srdci jižních Čech, které ročně navštíví velké procento zahraničních návštěvníků, byla retrospektiva nevyhnutelně nasnadě. Avšak úkol to byl nelehký. Bylo nutno vybrat jen zástupná díla ke každé etapě Sopkovy tvorby, jakési tematické imprese. Dvěma dosud nevystavenými obrazy je tu zastoupeno nejranější abstraktní krajinné období po Sopkově návštěvě Kypru, obrazy ze sedmdesátých let, tzv. Česká groteska, hlavonožci, divokými tanečnicemi a unikátní oboustranně malovanou roletou. Děs let sedmdesátých dále střídá klid vodní hladiny, a to jak v obraze Kačenka v hlavním sále, tak v posledním sále, kterému dominuje instalace Moře z roku 1988 (dosud jen krátce vystavená na Fóru 88). V devadesátých letech opětně proniká do Sopkovy tvorby krajina, která je-li konfrontována s člověkem, tak vždy již jen s člověkem rozjímajícím a takřka nehybným. Celý cyklus první místnosti uzavírají díla z posledních let, zobrazující již jen čistě krajinné výseky z okolí Sopkovy chalupy v severočeských Rynolticích.
Druhá místnost je pojata jako jakýsi zámecký sál, neboť je zde k vidění sedm návrhů budoucí stropní výmalby velkého sálu barokního zámku v Týnci u Klatov. Jeden z návrhů je osazen přímo v průchozím modelu sálu, zbylých šest je nainstalováno vždy po třech na stěnách podél modelu. Instalaci doplňují tři gobelíny z dílny Moravské gobelínové manufaktury, utkané dle děl Jiřího Sopka: Louka, Stůl vzhůru nohama a Neon. Poslední jmenovaný byl utkán přímo pro krumlovskou výstavu. Několik akrylů na papíře z loňského roku odlehčuje majestátnost sálu.
V poslední prostoře šumí rozbouřené vody moře, a to nejen na výše zmíněné instalaci, ale i u tří děl z různých etap Sopkovy tvorby, poukazující na to, že voda je jedním ze silných témat Jiřího Sopka.

O malbě
Když Sopko maluje, pronásleduje ho neustále pocit nedočkavosti, jak obraz bude vypadat, až bude hotový. Usedá k plátnu s jakousi představou, která se ovšem v průběhu malby koriguje, a nezřídka výsledný tvar vypadá zcela jinak. Malování je tedy pro Sopka permanentním hledáním rovnováhy na plátně nebo-li možnosti harmonie. Dvě barvy mohou být totiž vedle sebe, ale přidá-li se k nim třetí, může se celek rozladit. Toto hledání harmonie ho pak na přelomu dvou tisíciletí přivedlo až k diptychům a triptychům. Sám k tomu poznamenal, že: „...co se týká zmnožování, jak vlastně všechno zjednodušuji, tak chci jakoby zmnožit vztahy v obraze, kdy až u třetího plátna (i když to není vždycky vázáno na tři) člověk pochopí, o co se jednalo v těch předchozích".
I tato retrospektivní výstava je o hledání harmonie mezi starým a novým. A kupodivu, přestože zobrazená témata jsou mnohdy brutální (křičící hlavonožci Trojice, žena nabodnutá na kužel Bez názvu, spoutaný Velký mág), celek působí klidně a harmonicky.

O Jiřím Sopkovi
Otec pocházel z luteránské rodiny, z augsburské větve, a původně se psali „Szopko". Tato část rodiny pocházela ze Spišské Soboty na Slovensku a čítala samé faráře. Až Sopkův praděd se stal fořtem. Maminka pocházela z Kladna a byla učitelka. S otcem se poznala na Zakarpatské Ukrajině, kde byl státním úředníkem. Sopko se zde narodil, ale již v jeho třech letech se rodina odstěhovala do Dunajské Stredy na Žitném ostrově, kde byl otec výkonným správcem. Na počátku padesátých let ho však vyhodili pro politickou nepřijatelnost a rodina se opět stěhovala, tentokráte do Kladna. To bylo zatížené těžkým průmyslem, tudíž tmavé a špinavé. Jak k tomu Sopko sám říká, dlouho si myslel, že vrabec je černý pták. Není tedy divu, že na škole maloval tmavé obrazy. V roce 1966 po absolvování školy, dostal Jiří Sopko ateliérovou cenu a pobýval půl roku na Kypru, u svého spolužáka Georgiose Kotsonise, jehož rodina ho přijala jako svého. Na Kypru Sopka zasáhla zcela jiná barevnost i světelnost. Byl u moře, kde nebylo ani živáčka, nijak intensivně tam nemaloval, spíše nasával atmosféru. Od té chvíle se změnila barevnost v jeho abstraktním období a začala mít převahu žlutá barva symbolizující slunce.
V roce 1968 krátce emigroval s větší partou výtvarníků do Francie, nejprve pobývali v Paříži, pak Sopko odjel do Normandie, do Caen. Po pěti měsících se ale vrátil do Čech a byl rád, že je doma. V té době se mu do obrazu vrátily lidské postavy. Odjakživa měl rád cirkusy a klauny, což také vysvětluje jeho oblibu Jamese Ensora. Kamarádil se s mnoha mimy, se kterými i výtvarně spolupracoval – ponejvíce se Ctiborem Turbou na tzv. absurdním divadle. Josef Kroutvor kulturní dění té doby definoval jako „Českou grotesku".
V sedmdesátých letech, vlivem tehdejšího politického vývoje, nebylo Sopkovi umožněno vystavovat, neb jeho tvorba nesplňovala požadavky oficiální kulturní ideologie. Prodělal dokonce i období, kdy malování chtěl nechat. Nakonec to byla pro něho jediná možnost, jak se vyjádřit a dnes je rád, že u něj setrval. V druhé půlce sedmdesátých let pak mohl alespoň restaurovat.
Jiří Sopko, zrozenec ve znamení Ryb, má od nepaměti rád teplo a vodu. Nelibuje si však pouze v samotném koupání, ale i v pobývání u vody, která ho uklidňuje. Což je ostatně z těchto děl konce osmdesátých let cítit.
K rehabilitaci jeho osoby došlo plně až po listopadu 1989. Od roku 1990 působí na AVU v Praze jako profesor a od roku 2002 zastával dokonce po dvě funkční období rektorský post.
V 90. letech se Sopko již cítil unaven lidmi, snad i vlivem větší společenské exponovanosti, a chtěl malovat pro sebe klidné obrazy - „nirvánu". Na plátnech se tedy začaly objevovat mraky a krajiny, ve kterých řešil problematiku klidu. Čím je totiž starší, tím více, dle vlastních slov, tíhne k minimalismu, k redukci prostoru, což je ovšem velmi těžké. Že se mu to více než daří, dokazuje jeho loňský cyklus téměř impresionistických maleb luk a polí, zobrazující krajinné motivy z okolí jeho chalupy v severočeských Rynolticích.

Linda K. Sedláková

Články a recenze k výstavě:

Koblenc, Václav: Zmuchlal Němcovou i vlastní portrét. Egon Schiele Art Centrum otevřelo velkou výstavu Jiřího Koláře. Další sály zaplnili Jiří Sopko a Gunter Damisch. Denik jižní Čechy, 19.4. 2014, s. 7

Kováč, Peter: Egon Schiele Art Centrum vstoupilo do jedenadvacáté sezony. Bilance výtvarné kreativity a modernosti. Právo, 23.4. 2014, s. 12

(pk): Sopko zahájil sezonu. Schiele Centrum láká také na velkou výstavu Koláře. MF jižní Čechy, XXV/92, 18.4. 2014, B1